Reklama
 
Blog | Prokop Lamser

Mlčení znamená souhlas

Je až skoro k neuvěření, jak potichu se chystá kulaté výročí jedné z osudových událostí našich moderních dějin. Stručnou verzi tohoto příběhu znají snad všichni, hodný Dubček hodlá prosadit velké reformy, zatímco zlý Bil’ak kuje pikle, žaluje zlému Brežněvovi a ten, dříve než na stromech dozrají jablka, pošle do Československa tanky a uvrhne tak celý náš národ do temné reality normalizace. Má to vlastně skoro atributy pohádky. Máme tu kladné i záporné hrdiny a zlo na čas vítězí, aby následně bylo po více, než dvou desítkách let definitivně poraženo. Stejně jako každá pohádka má však i ta o Pražském jaru poměrně zásadní trhliny. Ta první je samozřejmě v tom, že málo kdo je pouze kladným, či záporným hrdinou a to i pouze v kontextu našeho příběhu. Alexander Dubček, toho času První tajemník KSČ, sice zamýšlel reformovat velmi těžkopádný režim, jež byl pozůstatkem krvavě rudých 50. let, ale je otázkou, jak daleko chtěl vlastně zajít. Nezřídka kdy jsou sice jeho reformy nazývány demokratizací režimu, což je ale velmi přehnané. Ano, Dubček měl v úmyslu pokračovat v trendu uvolňování poměrů, v jehož duchu se nesl dosavadní vývoj československé politické scény 60. let, ale rozměr těchto reforem neměl ani zdaleka ohrozit vedoucí roli KSČ ve vedení státu, či jakkoli ovlivnit československou zahraniční politiku. Dále také nesmíme zapomínat, že podepsal Moskevský protokol, ať už je jakkoli sporné, zda měl na výběr, či nikoli. Faktem tedy zůstává, že jediným československým politikem, který v tomto ohledu zůstal „čistý“ je František Kriegel, který jako jediný protokol i přes nedobrovolné zavlečení do Moskvy a velký nátlak na celou naši delegaci nepodepsal, po návratu do Prahy byl velmi rychle zbaven funkcí a v roce 1977 se stal jedním z prvních signatářů Charty. Připomínám však, že se tu bavíme pouze o kontextu Pražského jara, neboť jako vysoce postavený milicionář se Kriegel velmi aktivně podílel na událostech Vítězného února 1948.

Druhou, dost možná ještě závažnější trhlinou v celé „pohádce“ je její rozuzlení, neboť jak se ukázalo, tak na tomto světě nikdy nic není definitivní. 29 let po listopadu 1989 je tak Komunistická strana stále v parlamentu a byť jsou její preference na historickém minimu, tak má díky toleranci vlády premiéra Babiše větší moc, než kdy dřív. Zase ty paradoxy… Proto se možná není čemu divit, že oficiální místa jsou, co se tohoto smutného jubilea týče, velmi zdrženlivá. Premiér se v této souvislosti vyjadřuje stručně a velmi zmateně, zatímco prezident republiky předem prohlásil, že k jedné z největších tragédií naší moderní historie nemá co říct. O to aktivnější by však měla mít veřejnost. Pokud je mi ale známo, tak se nechystá žádná masivní vzpomínková akce a nebýt určitých médií, která nás na toto výročí připravují již pár týdnů, tak je obecné povědomí o blížícím se osmičkovém srpnu takřka nulové. Nebýt předsedy komunistů Filipa, který veřejnou debatu přeci jen trochu rozdmýchal svým výrokem pro The Guardian, že nechápe, jak může někdo spojovat srpnové události 68 s Ruskem, když je to přeci jasné pochybení Ukrajiny, tedy státu vzniklého o více, než 20 let později. Toto budiž důkazem, že čeští komunisté stále odmítají zpytovat svědomí a hovořit o tragických událostech našich dějin, za které jsou přímo zodpovědní, alespoň trochu uctivě, ale že je naopak používají jako zbraň v dezinformační hybridní válce, kterou vede Moskva proti Kyjevu. Proto Vás žádám lidé, nenechme si zneuctít takto důležitý milník v našich společných dějinách, vzpomínejme a připomínejme si oběti srpna 68, stejně jako hrdinský čin Františka Kriegela nebo solidaritu, které se nám dostalo v zahraničí a hlavně nemlčme, protože mlčení odjakživa znamená souhlas!

Reklama