Devadesátá léta byla v Česku bezesporu velmi zajímavým obdobím. Po dlouhých desetiletích socialismu se Češi museli nejen naučit základům kapitalismu, ale hlavně ho v prvé řadě vytvořit. Vždyť osmá a, jak se ukázalo, také poslední pětiletka končila rokem 1990. Vzpomínky na státem řízenou ekonomiku tedy byly ještě velmi čerstvé a zatímco občané dýchali po letech v zatuchlé uzavřené místnosti čerstvý vzduch svobody, čelní ekonomové a politici museli přijít se strategií, jak v co nejkratším možném čase přetvořit naši socialistickou republiku v moderní vyspělý demokratický stát s volným trhem. V devadesátých letech leží základy dnešního nejen politického zřízení v Česku a proto jsou devadesátá léta stále velmi aktuálním tématem, obzvláště pohledem člověka, který konec tohoto fascinujícího období naší moderní historie strávil v kočárku a zpětně se často diví, co všechno bylo možné.
Velmi záhy po revoluci a po rozpadu Občanského fóra se na scéně objevují politické strany, jejichž vedení se ujímají právě postavy bývalého OF. Nejvýraznější z nich je asi ODS, jejíž předseda Václav Klaus se také stává prvním ministerským předsedou nově vzniklé České republiky. Dále jsou tu lidovci a samozřejmě ČSSD vedená velmi ambiciózním a zdatným řečníkem Milošem Zemanem. Z menších stran ještě stojí za zmínku ODA nebo z mého pohledu morbidní SPR-RSČ vedená groteskním Miroslavem Sládkem. Pro dnešního voliče to nejsou neznámá jména. První dva jmenovaní se později stanou prezidenty, ten třetí naštěstí nikoli. Podivné jsou však dnešním pohledem pozice, které první dva jmenovaní pánové tehdy zastávali a způsob, kterým se prezentovali. Dnešní lidový prezident Miloš Zeman je začátkem devadesátých let skvělým příkladem levicového kavárenského intelektuála. V debatách je racionální, vystupuje logicky, neemotivně. Sládek je jeho přesným protikladem. Nejeví nejmenší zájem o konstruktivní argumentaci a jen velmi zmateně vykřikuje nesouvislé věty o Sudetoněmeckém Landsmannschaftu a nepřizpůsobivých spoluobčanech. Shodou náhod stála částečně právě kauza Benešových dekretů a Sudetoněmecká otázka za vítězným tažením Miloše Zemana v druhém kole prezidentských voleb 2013. Za 20 let uplynulých od debaty Miloše Zemana s Miroslavem Sládkem, kterou připomněl tento týden Jindřich Šídlo ve svém Šťastném Pondělí, se vlastně Zeman, hrající na emotivní notu, ocitl na druhé straně stolu. Už to není on, kdo do politické debaty přináší konstruktivní faktickou argumentaci. I to trefně připomněl Šídlo ve svém satirickém týdeníku.
Satira vůbec prožívala své zlaté období. Zavedení svobody slova a tisku způsobilo opravdový výbuch nekorektní lidové tvořivosti, která tak dlouho bublala pod povrchem. Nejvýraznějším příkladem budiž Česká Soda, která je i po dvaceti letech od svého vzniku geniální. Parta kolem Petra Čtvrtníčka a Milana Šteindlera chrlila jeden povedený gag za druhým. Kontroverzním tématům a černému humoru se tvůrci Sody nevyhýbali, ba naopak je vyhledávali. Dnes by se řeklo, že jsou politicky nekorektní, v kontextu doby ale byly podobné pořady naopak velmi osvěžující. Vznikly také první soukromé televize a soukromá tištěná média. Do Prahy přijížděly hvězdy rockové a populární hudby, na jejichž koncerty se hrnuly tisíce po hudbě hladových lidí. Samizdatoví umělci začali vycházet v regulérních nakladatelstvích, západní literatura zaplavila pulty českých knihkupců. Kultura zažívala obrození.
Devadesátá léta však dnes nevnímáme jako léta kulturního boomu, ale nejčastěji v souvislosti s raketovým bohatnutím určitých kruhů. Ironií je, že mezi osoby s přinejmenším nejasným původem majetku patří i pan premiér Babiš. Ten se právě často hanlivě vyjadřuje o bývalém ministrovi panu Kalouskovi jako o „tuneláři“. Pravdou je, že pan Kalousek se kolem několika pochybných kauz pohyboval, ale bohužel touto rétorikou předsedy ANO poněkud zapadají jiné, monstróznější kauzy. Kolem zdaleka největšího tunelu se například pohybovaly osoby blízké tehdejší ODS, zejména jejímu předsedovi Václavu Klausovi. Kauzu, ve které šlo o pád IPB, jedné z největších českých bank, vlastnictví několika podniků, mj. Plzeňského Prazdroje řešila vláda ještě 10 let po pádu banky. Odhady jakou ztrátu kauzou utrpěla státní kasa se liší a jsou poměrně abstraktní. Jednalo se však pravděpodobně o dvanácticifernou částku. Jakkoli tedy kauza IPB svou částkou převyšuje všechny podobné kauzy více, či méně spojené s privatizací státních podniků, svým průběhem a hlavně svými aktéry, napojenými na vládní špičky vlastně nijak zvlášť nevybočuje. Na samotnou kapitolu by vydala tzv. kuponová privatizace, tedy od samého počátku nanejvýš pochybná operace, při které běžní lidé privatizovali velké podniky a kupony směňovali za akcie nebo je vkládali do investičních fondů. Dnes by snad každému myslícímu člověku podobná akce přišla alespoň trochu podezřelá. Ne však tehdy a tak na vpravdě podivných směnkách s kupony, akciemi a investičními fondy zbohatly postavy jako Petr Kellner nebo Viktor Kožený, toho času stíhaný za podvody se zmíněnými investičními fondy.
Konec devadesátých let pak politicky okořenila opoziční smlouva a bylo to vskutku velmi pikantní koření. Střízlivě by se dal daný dokument, na jehož vzniku se podílely špičky ODS a ČSSD mj. Miloš Zeman, Václav Klaus, Vladimír Špidla, Stanislav Gross nebo Ivan Langer označit za kontroverzní. Nezřídka se však, a nutno poznamenat že oprávněně, ozývají hlasy, že „oposmlouva“ byla regulérním frontálním útokem na naší nově nabitou demokracii a kolosálním podvodem na voličích, když se obě strany v kampani prezentovaly jako nesmiřitelní nepřátelé. Opoziční smlouvou si v roce 1998 ČSSD a ODS rozdělily moc ve státě a pokusily se zákonným posílením pozice dvou nejsilnějších stran oslabit strany zbylé, zkrátka zcela bezprecedentní krok. Proto mě ze židle zvedají hlasy, které opoziční smlouvu bagatelizují nebo dokonce legitimizují a ne náhodou to jsou hlasy hlavních protagonistů této kauzy, pánů Zemana a Klause. Což o to, pan Klaus si z pozice občana může říkat, co chce. Uráží mě však, že stejný názor na tuto temnou kauzu sdílí i současný prezident ČR a prezidentský kandidát, a má tu nehoráznou drzost se jím netajit. Jak vidno, největší strašáci konce devadesátých let jsou tu stále s námi, stále s podporou nemalé části voličstva a bojím se, že i stále se stejným hladem po moci. Je teď pouze na nás, abychom ve volbách rozhodli, zda nám tak zoufalý nedostatek politické kultury u nejvyššího ústavního činitele vadí, či nikoli